O pohár města Žamberka, Moravský pohár (5. až 6. 7. 2007)

Galy - po zrušeném mistrovství republiky v časovce jsem musel zkousnout hořkou pilulku alá ČSC a "jet" dál. Jelikož nejbližším závodem byl pouze etapáček v Žamberku (5. až 6. července), v rámci MP, tak jsem to uvítal jako morální kompenzaci za neuskutečněný vrchol sezóny. Sehnal jsem si parťáka Martina Stančíka, který Žamberk absolvoval už loni. Na cestu jsme se vydali brzo ráno, abychom stihli start časovky. Cestou jsme poznávali krásy Jeseníků, později Orlických hor, zejména pak přilnavost pneumatik v četných stoupáních a klesáních. Na místo startu jsme dorazili včas - v ten pravý nečas. LILO a LILO a chvílemi ještě trochu víc. Časovka na 11,5 km sice nevypadala ...

... hrozivě, ale sjezd po startu s ostrými zatáčkami nabádal k maximální opatrnosti. Z auta nás vytáhla až nutnost se trochu rozjet. Naštěstí jsem sebou měl ergáč, takže jsem pod stříškou místní Sokolovny hučel jak elektrárna. Na start jsem se postavil a musel jsem si neustále opakovat - že to bude dobré, že voda co na mě bude cákat z cesty je už teplá a těch pár minut mě nezabije. Zmiňovaný sjezd a zatáčky jsem projel jak babka z nákupem na řídítkách, protože přece o nic nešlo :) Pak už se to rozjelo a překonával jsem jeden kopeček za druhým. Obrátka už byla od krve nějakého kolegy co to tam přepálil, takže jsem ji projel taky krokem. Bylo to celé příjemné probuzení po krátké noci a dlouhé cestě. Martin startoval půl hodiny po mě, takže se taky raději zahřál na ergáči pod střechou. Stihl jsem ho vyfotit na startu během těch vzácných okamžiků, kdy pršelo jen trochu. Zato až se přiřítil k autu po dojezdu do cíle, tak padalo tolik vody, že to ani popsat nejde, prý to bolelo jak ho ty velké kapky mlátily. Naštěstí jsem mu půjčil čaovkářskou helmu bez otvorů, takže hlava byla v pořádku. Po dojetí jsme ihned jeli na ubytovnu abychom se trochu opláchli a prospali. Za ty 2 stovky na noc jsem teda čekal menší bugr a menší smrádek, ale bylo mi to celkem jedno. Voda ve sprchách tekla i teplá a víc mě nezajímalo. Venku lilo jak z urvaného hydrantu, takže na odpoledne jsem se patřičně těšil. Odpolední okruhy se kupodivu konaly bez deště. Bylo jen chladno a vichr jak v aero tunelu. Ale nohy byly v pohodě, takže jsem se s tratí i soupeři počastoval pln sebevědomí a síly, ikdyž doteď nevím kde se vzala :o) Odjet nebo roztrhat skupinu se však nepodařilo, tak jsem to dokroužil na 4. míslě až do cíle. Po průjezdu páskou začlo opět - ano, ano - pršet. Ale to už jsme se dávali do kupy na závěrečný den. Místní restaurace nás mile pohostila a připravené špagety byly nepochopitelně ostré, takže je dokázal spořádat jen Martin. Večerní program byl nabitý, protože jsem chtěl znát trať horské etapy, takže Martin popad mapu, já volant a jeli jsme. Trať byla opravdu horská. Asi troje Pustevny plus nějaké ty kopečky k tomu a to vše na pouze asi 85-ti kilometrech. Nemohl jsem se dočkat až to budu mít za sebou. Večer jsme se dozvěděli i průběžné výsledky a časovku jsem pravděpodobně kvůli přílišné opatrnosti o 15 sekund prohrál a skončil tak druhý, což bylo i průběžné pořadí po dvou etapách. Martin s výsledkem už tak spokojený nebyl. Ráno nás uvítalo chladem a deštěm. To už bylo opravdu jen pro silné nátury. Kupodivu déšt zeslábl a na startu už jenom kapalo. Vyrazili jsme a trať ubíhala rychle. První relativně poklidné kilometry byly zakončeny stoupáním na Luisino údolí. Během kterého jsme předjeli osamoceného Martina. Cesta byla rozbitá a jelo se jak o život. Na první horské prémii jsem ztrácel asi 200 metrů na první a peloton byl na cucky. Ve sjezdu se mi to naštěstí podařilo sjet a ihned po něm začlo další dlouhé a prudké stoupání na Šerlich. Tam jsem se opravdu zakousl do řídítek a jen sledoval jak se oddělili 3 borci a jeli dopředu. Zůstal jsem tedy ve 4 členné skupince a doufal že to vydržím. Bylo to pro mě hodně těžké. Ale přežil jsem to. Ve sjezdu jsem se trochu oklepal a začal střídat. Všechno bylo mokré a prochladlé, ale motivace silná. Pokud bych dojel v téhle skupince až do cíle, bylo by z toho celkově druhé, nejhůře 3. místo celkově. Po nájezdu na třetí nejtěžší stoupání na mezivrší se mi jelo už o něco lépe, ale ozval se známý zvuk a má přední galuska byla v mžiku prázdná. Padlo pár synonym a sloves a bylo po všem. Stál jsem tam a čekal a nedočkal se. Nikde nikdo, jen cyklisti. Auto přijelo až asi po půl hodině a to jen díky Martinovi, který po cestě zorganizoval šéfa místních závodníků a ten mě dovezl autem do cíle. Po cestě jsem poskytl svoje zadní kolo kolegovi, který se ocitl ve stejné situaci, ale měl to štěstí že jsme jeli kolem. Po sprše a naložení auta jsme skoukli místní mažoretky a zatleskali vítězům. Cesta proběhla úplně v pohodě a to díky rozhodnutí jet přes Mohelnici a Olomouc. Byli jsme rádi že jsme tam byli, viděli a zajeli. Příští rok bych určitě chtěl do Žamberka znovu. Avšak už s mechanickým vozem :o)