Galy - 26.7., neděle
Ve Vrbně od Pradědem se konal už po patnácté závod Železný Drak s tradičním dojezdem na Pradědu (1491 m.n.m.).
Vítězem se stal Adrian Brzózka s Polského JBG-2 Profesional Team. Nejdříve mezi ženami vrcholu dosáhla Šárka Chmurová závodící za ZERO RH+.
Já jsem závod absolvoval s tréninkovými ambicemi, protože počasí bylo ideální, trať náročná a atraktivní a v sobotu jsem snědl asi 7 nanuků, takže jsem musel něco shodit :o) Za naše modré blesky jsem byl na startu sám v 146-ti hlavém stádu všeho možného, od chlupatých horalů až o opravdové druhodivizní profíky. Start v 9:00 byl přímo ve Vrbně, kde po asi třech kilometrech směrem na Heřmanice byla rychlostní prémie o baňku medu, která peloton ještě nerozdělila, ale po dalších asi deseti kilometrech to přišlo, stoupání na Petrovy Boudy. Jelo se rychle a po dalších menších kopcích přišlo mírné dlouhé stoupání proti větru z Jindřichova do Holčovic, kde jsem se odvážil jet i na špici, protože se nikomu nechtělo. Dojela nás další asi 20ti členná skupina, takže v polovině závodu nás bylo asi 50. Rozhodl jsem se uviset v první skupině až pod Praděd. Závod byl delší než jsem čekal a jídlo s pitím nestačilo. Pak to začalo, stoupání z Karlovy Studánky na Hvězdu byl předzvěstí konce. Libor Pohanka rozjel opět hodně rychlé tempo a na Hvězdě pod Pradědem jsem vypil poslední kapky z bidonu, pověsil helmu na řidítka, zkontroloval že už opravdu není kam dál řadit a pomalu stoupal na Praděd. Bylo ideální počasí a s každým kdo mě předjel jsem prohodil pár slov a pokud měl co pít, tak jsem mu to vypil :o), nejštědřejší byl Peťa Baran, ale bylo jich víc. Na Praděd jsem jel asi půl hodiny a s přibývající výškou ubývala teplota i síly. Spousta turistů kteří bezeslov neochotně uhýbali bylo jako na Mont Ventoux, kam o den dříve jela etapa o něco slavnějšího závodu Tour de France. No měl jsem pocit, že ti lidi by se neprobrali i kdyby tam jel Armstrong s vrtulníkem nad hlavou. Prostě fanoušci cyklistiky byli v sobotu na Mont Ventoux a už se nestihli vrátit aby zafandili na Pradědu. Sem tam jsem si odpočinul jízdou ze sedla, ale rychle jsem se zase vrátil. Po projetí páskou jsem stihl vypnout pedál a posunout zadní kolo za pásku aby bylo jasno, že už jsem projel. V kapse byla už jenom větrovka a prázdné obaly od tyčinek, takže jsem si nasadil bundu a spokojeně jsem sjížděl dolů a kochal se tím nádherným výhledem, který byl náplastí za propadlé vyhladovělé břicho a ošoupanou zadnici. Za startovní číslo jsem dole nafasoval kofolu, rozloučil se s kamarádama a zamířil k autu, abych se potěšil vodou a svačinou. Hold těch 125 km s převýšením 2251 metrů byl nejdelší a nejkvalitnější trénink i závod, který jsem letos okusil. Díky pořadatelům, to jest rodině Mlynářů, jsem plný dojmů odjel domů.

výsledky Železného draka