Galy - Pár dní před odletem se mě kamarádi z Handike týmu oslovili zda-li bych jim nechtěl asistovat při soustředění na Kanárech.
Ikdyž jsem na rozhodnutí se měl jen několik hodin, tak dnes jsem za své rozhodnutí štastný.

5.března brzy ráno jsme opustili rodnou kotlinu směrem na Ruzyň a sice moje eminence a Pavel Děcký. Odletové formality a brutality jsme zvládli statečně a ani 9 lodních beden, které jsem přemisťoval do aut, z aut, na pásy, z pásů, mě nerozhodily.

Na hotel jsme dorazili před setměním a únavou jsme nejevili zájem ani o koupel v bazénu ani o drinky zdarma. Po náročném dopravení zavazadel jsme se zabydleli, povečřeli a padli do pelechu.

Druhý den jsme složili stroje a společně jsme vyrazili na první seznamovací trénink.
Počasí nám ukázalo tu nejhorší možnou variantu a asi jen 20-ti stupňové teplo spolu s vichrem bylo nepříjemné. Ale pořád lepší, než závěje doma.
Dny následující byly úplně o něčem jiném. 25 až 28 čáreček nad tou škaredou nulou byly se sluníčkem zcela uspokojující. Nicméně zase takové idylka to nebyla a pochopili jsme, že vítr, někdy vichr a někdy i totální vichr je tady doma. Průměr 20 km/h byl některé dny realitou.
Když jsem se chtěl napít, tak jsem musel zastavit, pořádně se zavětrovat a až potom pustit řídítka kola. Nicméně jsme si rychle zvykli a technika jízda v neustálém náklonu mi již nedělala větších obtíží.

Můj cíl byl najet tady ze těch 14 dní rovný 1.000 kilometrů. Což byl smělý cíl pro mou nultou sezónu. Mé věrné Colnago se snažilo jak mohlo, ale šlapání bylo těžší než-li obvykle. To nejhorší však musela vytrpět moje p.r.d.e.l. slušně řečeno. Po 8mi měsících bez sezení na kole to bylo jediný limitující faktor v počtu hodin strávených v sedle. Nicméně mé odhodlání a atraktivita zdejších profilů byla neodolatelná.
Průměrné rychosti mých výletů se zvyšovaly až ku 28mi.
Ovšem můj neoblíbenejší úsek, který jsem nazval posilovna, byl asi 4 kilometrový stoupák, zakončený kilometrovou stěnou se sklonem 20-25 procent.
Moje silniční kazeta nenabízela žádný použitelný převod a nejspíš ani kdybych měl trojtalíř, tak bych rychleji než onou sedmikilometrovou rychlostí nejel. Jo Femes je Femes.
Nejdelší švih jsem si naplánoval na konec ostrova a zpět, což nebyl zase takový problém, jelikož Lanzarote má na délku s nejjižnějšího místa, kde jsme bydleli, až na nejsevernější výběžek, necelých 75 kilometrů. No a 165 km po romantických pobřežích a atraktivních stoupáních, průměrem 26 km/h za teplého větru z Afriky byl nádherný dárek pro pravověrného silniáře, který vstává z mrtvých.

No a byl čas na poslední švihy za zvuků burácejícího příboje a křiku racků. Odjezd byl ve znamení obav z domácích teplot a sněhové nadílky. Praha nás přivítala tmou a zimou. Rodná Frenštátská kotlina nás přivítala sněžením a mrazem. Ach jo...
Takže trenažér mám opět instalovaný a s opáleným úsměvem čekám na okamžik kdy rtuť teploměru přeleze plus pětku, abych mohl zůročit najeté kilometry.

V nejbližší době hodlám bojovat o Hulínskou Velikonoční nadílku v časovce 11.4..
No a poté chci posbírat co nejvíce bodů ve Slezském poháru pro náš klub.