Roman Jurečka - cyklistický závod Le MANS 2008 v Šaraticích - štafetový závod cykl. trojic, který se konal 13. až 14. září 2008 jsme společně s Pavlem Krchňákem a Jarkem Kubalákem výhráli a porazili tak ostatních 39 cyklistických trojic (127 soupeřů a soupeřek) ...
V pátek jsme dorazili po delším bloudění po Brně do Šaratic již za tmy. Ona cesta zas tak složitá nebyla, jenže v pátek dopoledne jsem jen tak narychlo kouknul do mapy a řekl jsem si "Tak to je v poho" - před Brnem doleva. Jenže ono to jde na Déjedničce těžko - resp. nejde !!! Na Šaratické návsi už stálo několik stanů, včetně našeho šapitó, které už odpoledne postavil Pavel Krchňák s Jardou Kubalou, kteří vyjeli už o polednách.
Postavili jsme s Evčou moji ložnici z jejího stanu, nafouknul jsem matraci a vyrazili jsme na trať - neeeeee, kecáááám ...! Vyrazili jsme vedle do dědiny se ještě naposledy v týdnu pořádně najíst a napít... dal jsem si bramborák s vepřovou směsí, smaženou nivu a uzený sýr s hranclema a tatarčičkou, to vše jsem zalil třemi škopky pěnivého moku pro kvalitní mikroflóru a trávení! Vím ...! Nic moc dieta před 24-hodinovkou, ale jak jím zdravě, tak mi nešmakuje a násilí si dělat nebudu. Okolo jedenácté jsme zalehli do stanu a spánkem střádali síly na sobotu. Bohužel okolo druhé hodiny dorazili tři veselí chlapci, kteří se usalašili kousek od stanu a při tom, co předváděli se moc spát nedalo. Už jsem na ně chtěl vletět (bo jak mě kdosi obudí, se neznám) avšak ze tmy, kdesi v koutě stanu...se ozvala Evča (která vytušila hrozbu mé zloby) a zavelila : "Lehni a lež" !!!! Tak jsem jen zahimlhergotkrucajselementoval, načež chlapci poznali, že je po srandě a o čtyři pětiny se zklidnili.

Ranní probuzení bylo svěží, kosa jak v ruském filmu mě probrala velmi rychle, a tak už od sedmi hodin začala velká příprava na blížící se závod. Přijela Věrka s Oldou, takže byli tři opatrovatelé na tři závodníky, což není zrovna hodně, ale stačilo to. V devět jsem se jel spolu s Jardou a Pavlem podívat prvně na okruh. Velice silný severní vítr značil, že v tomhle závodě nebude mít jednotlivec moc šancí. Prvních pět kilometrů to byl bočák a po mírném stoupání pak následoval KRPÁL (viz. profil) se třemi serpentinami, po něm příjemný sjezd, pár kliček, jedna "STOPKA" a na závěr cílová rovinka proti větru. Pak už to šlo ráz na ráz ... a byl tu start. Střídání jsme si s klukama dohodli po dvou kolech a jelikož jsem začínal a první kolo bylo zaváděcí, tak jsem jel první kola tři. Ono první kolo začínalo tak, že stroje všech čtyřiceti startujících závodníků (jednoho z trojice) držel vždy jeden z opatrovatelů a po odstartování se ke kolům dobíhalo, pak teprve nasedalo a následně vyjíždělo. První kolo čestně vedla legenda československé cyklistiky, již třiaosmdesátiletý pan Vlastimil Bartoš. Bohužel pro něj byl od pořadatelů dán příkaz jej nepředjíždět, takže se při tom bočáku do pátého kiláku mravně vyvětral a z kola raději slezl. Nikdo pak pořádně nevěděl, co dělat (zda jet či nejet), maďaři řvali hajrá-hajrááá, tak se trošku zmatkovalo. Do prostoru průjezdu start - cíl se tak nakonec dojelo ještě ve velkém balíku a bylo na čase do toho šlápnout. V tom silném větru se nikomu moc střídat nechtělo, tak jsem jako řešení zvolil několik nečekaných nástupů a hned nás v balíku zbylo pět. Tento stav pak vydržel ještě dvě střídání. Pak nastoupil jeden s jezdců Pell´s teamu, který zkusil sólovou jízdu, což ovšem nesedělo zbytku jejich týmu, mezi nimiž byla jedna žena, a tak neměli šanci udržet tempo proti dvojici složené z našeho a Brno teamu. Žena s Pell´s teamu lehce zazmatkovala a vydala se na poznávací jízdu Šaraticemi, díky čemuž si najela kilák navíc a našemu vzniklému náskoku už pak nestačili - Dobří holubi se sice vracejí, ale v tomto případě se na tento skutek nikdo neohlížel.

Postupně jsme kvalitní spoluprací s Brno teamem jak na ně, tak i na ostatní týmy získávali náskok jednoho okruhu za druhým. V tomto rytmu se pokračovalo celou noc - kroužili jsme bez úlevy v průměru 24 minut na okruh. Poté přišlo ráno a to se stalo osudným nejdříve pro nás. Zatím, co já jsem se svým soupeřem Mirkem z Brno teamu kroužil mlčky dokola a vzájemně jsme si dávali do těla šílenými nástupy stylem kdo z koho, Jarda s Pavlem se svými soky taky pěkně bouchali, ale povídali si koho co bolí, že už nemůžou, apod. Ráno přišla na Jardu krize a rozhodl se, že se s Ríšou (Brno team), s kterým jezdí domluví, že trochu zvolní. Říkal jsem mu: "Jardo, nedělej, to. Taktizuj a nic mu neříkej". Nedbal mých rad a domluvil se s ním na zvolnění tempa. Chlapci ale poté zataktizovali, prostřídali skupinky a na Jardu nasadili Slávka, jenž jezdil celou dobu s Pavlem a byl tak trochu "vychcánek". Jardovi ujel o minutu, ale tuto ztrátu hned v dalším kole Pavel stáhnul. Slávek poté přišel k našemu stanu a se psím očkem se kal: Próómiň, já jsem nevěděl, že mi to tak pojede….a můžu si u vás usušit věci???" Prostě vyčůrááááánek !!! Jarda byl prošitý, měl toho dost a tak Slávek samozřejmě udělal, to co udělal a udělal bych to taky. Ujel mu a vytvořil ještě jejich týmu náskok asi 6-ti minut. Pak vyrazil do boje Pavel, kterému se to podařilo stáhnout o minutku. Tuhle ztrátu jsme utrpěli zatím, co jsem hoďku spal, a tak po probuzení, když mi Evča řekla: "Buď v klidu, máte na ně 6 minut". Zajásal jsem: "Takový náskok ?" A ona : "NE, ZTRÁTU". Hmmmm, do ppprkvančic!!!! Takže budem asi druzí ...! Dal jsem si bublaninu, zbylý jablečný závin, čaj a pak jsem si řekl: "Já to teda zkusím". Nasadil jsem místo zadního Mavicu loukoť, dopředu vychechlané, ale na časovky ideální FRM, sypnul do sebe hořčík, jednu SHLEHU a šel jsem na startovní čáru, na které stál i soupeř Mirek (který vypadal jak Galy v menším provedení). On vystřídal a já se ještě pět minut mohl šťárat v nose. Pak přifičel splavený Pavel a vyrazil jsem já. První okruh jsem udělal za 21:45 a stáhnul jsem tak náskok soupeřů na dvě minuty - to už byl můj cíl v dohlednu. Tahal jsem to 53x11, co to šlo a v krpálu už byl 50 metrů přede mnou. Nechal jsem ho až po zenit v blahé naději, ale pak jsem ho z kopce předrtil sedmdesátkou způsobem, že zahákovat se neměl šanci. V průjezdu na střídání jsem na něj měl už dvě minuty náskok a bylo jasné, že soupeř psychicky i fyzicky musí kapitulovat. Hlasitě jsem zanotoval: "Švihák lázeňský ...", z dálky se ozvalo: "Praséééééé" a závod byl rozhodnutý. Pak šel ještě na své rozlučkové kolo Pavel a finišovku v podobě posledních dvou okruhů a průjezd cílem na vteřinu přesně v 11,00 SEČ jsem si vychutnal já.

Byl to pěkný závod, slušné zázemí, sprchy, tělocvična, obchod,… Akorát mě zklamalo vyhlášení - žádná bedna, žádné poháry, žádné medaile. Ostatní ceny komentovat nebudu, o to mi ani nešlo. Jestli se do roka polepší, tak si to zkusím znova, sáhnout si třeba na ten jejich rekord...

Jako jednotlivec jsem ujel 297 km a nastoupal 3300 výškových metrů. Náš tým celkem ujel 756 km a dohromady jsme nastoupali Mont Everest (od mořa až navrch).

Vše o této vytrvalostní sportovní akci najdete na stránkách závodu.

fotogalerie z Le Mans